Jsem vděčný za tu šanci
V letňanské kabině mu říkají „Treťjak“ a legendárního brankáře v posledních zápasech opravdu trošku připomínal. Vždyť minulý víkend pomohl juniorce Letců k šesti bodům, aniž by za svá záda pustil jediný puk. „To není moje zásluha, to je zásluha celého týmu,“ říká skromně Serhii Okuniev. 18letý teenager, který ještě před válkou přišel z rodného Kyjeva a v Česku žije úplně sám.
Výhra 2:0 v dosud neporaženém Kolíně a kanonáda 7:0 proti Lomnici nad Popelkou. V juniorce po minulém víkendu panuje dobrá nálada a motivace do dalších týdnů. Jsi nastavený stejně?
Souhlasím. Naposledy jsme odehráli nejlepší dva zápasy, co jsem v Letňanech zažil, a fakt jsem si to užíval. Hráli jsme bez chyb, jednoduše, kluci blokovali střely a šli si za vítězstvím. Jsem svým spoluhráčům vděčný, protože ty dvě nuly by bez nich nebyly.
Cítíš se teď v optimální formě?
Dá se říct, že ano, cítím se výborně. Ale hodně zápasů je ještě před námi. V týmu máme vítěznou mentalitu, chceme vyhrávat, jít krůček po krůčku a pokusit se o postup do vyšší soutěže. Strašně bych si to přál pro celý klub.
Trenéři o tobě mluví jako o slušně vychovaném, pracovitém klukovi s příkladnou disciplínou. Jsou to priority, o které se opíráš i v životě?
Určitě. Hokej je můj život, rád bych to v něm někam dotáhl. A vím, že bez disciplíny a tvrdé práce to nepůjde. Ale já mám hokej rád, nedělám nic z donucení, nevynechám jediný trénink, užívám si to. No a když mluvíte o slušném vychování... Víte, já jsem za všechno vděčný svým rodičům, kteří tu bohužel nemohou být se mnou. Vždycky mi pomáhali a pomáhají, vychovali mě, podporují mě. Od svých 15 let, co jsem z Kyjeva přijel do Česka, tu žiju sám. Ale na své rodiče myslím pořád.
Jak často jsi s nimi v kontaktu?
Minimálně dvakrát týdně si voláme přes FaceTime, ale ani to vám nikdy nevynahradí osobní kontakt. Nejhorší bylo, když mi mamka s babičkou volaly, že 50 metrů od jejich domu dopadla ruská raketa. Mentálně je tohle těžké, ale musíte jít dál. Smířit se s tím nedá, spíš si na to zvyknete.
Proč ses vlastně rozhodl v roce 2021 pro odchod do Česka?
Protože jsem se chtěl v hokeji posunout někam dál, v té době jsem ještě netušil, že vypukne válka. Pamatuju si svoje hokejové začátky - můj táta byl v roce 2011 osobně na Winter Classic v Americe, kde viděl zápas Pittsburghu s Washingtonem. Jako dárek mi přivezl dres Marca-André Fleuryho. Tehdy mi byly čtyři roky a já v tu chvíli věděl, že chci taky chytat. A on ze mě chtěl mít hokejistu. Hokej miluju a zároveň nechci svého tátu zklamat.
„Nejhorší bylo, když mi rodina volala, že 50 metrů od jejího domu dopadla ruská raketa.“
Začátky v Letňanech ale nebyly asi úplně jednoduché, že? Prý jsi začínal jen jako výpomoc na tréninky.
Je to tak, první dva roky jsem nenastupoval do zápasů vůbec. Přišel jsem do dorostu, tehdy tam byl i Martin Uldrich, který si mě později vytáhl o rok dříve do juniorky. Právě proto, abych vypomáhal v trénincích. Jsem mu za to dneska hrozně vděčný, dalo mi to zkušenosti i dovednosti navíc. Jen jsem makal, makal a makal a čekal na svoji šanci. A teď jsem ji dostal a jsem přípraven ji využít.
Jak vlastně žije v Česku 18letý kluk, který je tu na všechno už tři roky sám?
Jak? Já nevím, asi jako normální kluk. Studuju v Praze hotelnictví a management, po škole jdu na trénink, večer si něco uvařím a podívám se na nějaký film. Jsem takový, že když něco chci, tak se na to maximálně soustředím. Nechodím nikam na párty, nepiju, nekouřím, snažím se pracovat před tréninkem, na tréninku i po něm. Jsem vůbec vděčný, že hokej můžu hrát. A to, že jsem v patnácti odešel do cizí země, byla sice těžká, ale nejdůležitější věc, kterou jsem zatím udělal, protože vás to do života neuvěřitelně mentálně posune.
Nepřemlouval jsi rodinu, aby po vypuknutí ruské agrese odjela do Česka za tebou?
To víte, že bych si to moc přál, ale není to možné. V Ukrajině je nařízení, že muži ve věku od 18 do 60 let nesmějí ze země, takže tátu nikam nepustí. A mamka bez táty nikam nepůjde. Táta se během války snaží ve své zemi hodně pomáhat a já zase chci na dálku ukázat, že tady nejsem jen tak.
„Jsem normální kluk. Nekouřím, nepiju, snažím se jen makat. Jsem rád, že vůbec hokej můžu hrát.“
Jak to dnes na Ukrajině vypadá po sportovní stránce? Mohou tam vůbec probíhat nějaké soutěže?
Ty seniorské ne, ale pár mládežnických týmů tam sezonu má. Na východě Ukrajiny je to samozřejmě nemožné, bavíme se teď o oblastech jako Kyjev nebo Lvov.
Zmiňovaný trenér Uldrich bývá k hráčům přísný, zároveň ale s nimi navazuje kamarádský přístup. Vyhovuje ti to?
Mám ho fakt rád, jak už jsem řekl - pomohl mi v začátcích a dal mi teď šanci, za to jsem mu moc vděčný.
Ale prý mezi sebou nemůžete najít shodu, pokud se mimo led začnete bavit o boxu...
Protože je fanoušek Tysona Furyho. (směje se) Já jako Ukrajinec vím, že nejlepší je Oleksandr Usyk, ale trenér to nechce pochopit. Budu mu to muset připomínat dál. (směje se)
