Chci vidět do hlav hráčů
Patří k nejprogresivnějším trenérům letňanského realizačního týmu. Samosebou že nemohl chybět na nedělní přednášce uznávaného sportovního psychologa Mariána Jelínka. „Poučné, hezky se to poslouchalo. Vlastně bych takové semináře vítal častěji,“ tvrdí 28letý Jakub Kvaček. I on sází na vzdělání, na Palestře dokončuje studium Vysoké školy tělesné výchovy a sportu.
Na semináři byla spolu s rodiči hráčů i řada trenérů z Letňan a Sparty? O čem Marián Jelínek přednášel?
O výchově dětí. Co se má dělat pro to, abyste vychovali vrcholového sportovce. Probíral se vztah známého vzorce trenér-dítě-rodič. Jak nastavit ideální cestu.
Ověřil jste si tam své metody, nebo jste se dozvěděl i něco nového?
Spousta věcí se nám s kolegy potvrdila, ale taky jsme si tam něco uvědomili. Pan Jelínek se ve svém projevu snažil přiblížit mentální stránku hráčů, jak děti v určitých situacích přemýšlejí. To si myslím, že bylo velmi obohacující.
Můžete to trošku rozvést?
Mě například zaujala jedna věc: pořád říkáme, jak v dřívějších dobách bylo všechno nastaveno a fungovalo to, a dnes se ty děti chovají jinak. Ale ty děti jsou stejné, jen možností pro ně a jejich rodiče je už mnohem víc. Musíme být k sobě mnohem sebekritičtější a sami si nastavovat limity, které si vytváříme. Protože dneska de facto můžeme mít všechno - my všichni, trenéři, děti, rodiče.
Bylo tam i něco, s čím jste se naopak úplně neztotožnil?
Bylo. Vzpomínám si na dotaz jednoho z rodičů, jak se pan Jelínek staví k ranné specializaci na hokej. Odpověděl, že souhlasí s tím, aby se pro hokej dělalo od útlého dětství co nejvíc v případě, že chcete mít profesionálního sportovce, ale že to dítě samo musí chtít. Tohle byl bod, na který máme s kolegy v Letňanech jiný názor.
Přibližte ten svůj.
On říká, že dítě musí samo chtít. Ale malé dítě si to samo neřekne, rozhoduje za něj rodič. Ten určí, jestli bude chodit na individuální tréninky navíc, jestli k tomu přidá další sport a tak dále. Pokud doma budete chtít vytvořit vrcholového sportovce, většina rodičů po svém dítěti začne dupat odmalička. My trenéři jsme proti tomu, aby dítě odmalička trénovalo co nejvíc hokej. Naopak rádi vidíme, když se věnují i jiným sportům.
Od jakého věku je tedy podle vás ideální zaměřit se na hokejovou kariéru?
(přemýšlí) Myslím, že do 10 až 11 let by se dítě mělo motoricky vyvíjet bez nějaké svalové disbalance. To znamená - ano, mělo by se vedle hokeje zapojit i do dalších sportů, třeba fotbalu, tenisu, badmintonu, čehokoliv. Hokej bude trénovat čtyřikrát týdně dál, ale na koordinaci a vývoj těla jsou vedlejší sporty fajn. Ale chápu, že je to složité téma a vyhodnotit, kdy se už zaměřit čistě na hokej a kdy ještě ne, může být pro rodiče velmi těžké.
V šesté třídě děláte asistenta Martinovi Rouskovi, ale první sezonu máte na starost jako hlavní kouč i devítku, což není úplně snadná kategorie. Lze poznatky z takové přednášky implementovat mezi děti v pubertě?
Jasně, a to pohledem jak na sebe jako trenéra, tak na hráče. Pokud jde o mě, důležité je, s jakým cílem devátou třídu povedu - jestli s cílem, že se chci zaměřit na jednoho kluka, o kterém si myslím, že se jednou může hokejem živit. Anebo s cílem prodloužit co nejvíce klukům hokejovou kariéru na co nejdelší dobu a dobře je připravit na dorost. Já jsem si vybral tu druhou variantu.
A pokud jde o hráče?
Tam je určitě prostor pro lepší práci po mentální stránce. Jinými slovy - oni by už emoční vazbu a lásku ke sportu měli v sobě mít, ale my jako trenéři ji v nich můžeme ještě víc podpořit. Budete mít hráče, který vám na tréninku promění z deseti nájezdů devět, ale v zápase bude nijaký. Dětem v pubertě se v hlavě děje spousta věcí, já se budu snažit, aby se nebály za mnou kdykoliv přijít a svěřit se nám se svými problémy a starostmi.
Trenér Filip Pešán v Liberci nedávno prohlásil, že se snaží být pro hráče partnerem. Tohle máte na mysli i vy?
Partner, to je krásné slovo. No jasně, vy nemůžete klukům kolem 15 let říct, že jste jejich kamarád, ale partner zní dobře. Nechci s nimi řešit jen hokej, pokud je bude trápit rozchod s holkou nebo hádka v rodině, starosti ve škole, mohou za mnou přijít. A něco takového nevytvoříte tím, že v dítěti vytvoříte strach a budete na něj řvát. Má to ale samozřejmě své hranice.
Potřebujete si zachovat zdravou autoritu.
Přesně tak. Nebudu tu na každého řvát, bez zvýšeného hlasu se ale autorita v této kategorii vytvořit nedá. Myslím, že v naší kabině je partnerství mezi hráči a trenéry nastaveno dobře. Tým ale zároveň moc dobře ví, že když něco podělá, ten zvýšený hlas se ozve.
„Nemůžete v roli trenéra klukům kolem patnácti let říct, že jste jejich kamarád. Ale partner? To slovo zní dobře.“
Myslíte, že v sobě máte i motivační schopnosti?
Nepovažuju sám sebe za nějakého motivátora, obecně vzato je to celkem široký pojem. Ale myslím, že když o něco jde - a to jde v sezoně skoro pořád o něco - jsem v kabině schopen říct věci, které ten tým zvednou. Rozhodně nejsem borec, který v NHL zaimprovizuje motivational speech jako z Hollywoodu, ale umím tým nabudit. Podle mě to musí umět každý trenér.
Naučí se to praxí, nebo to v sobě musí mít?
Řekl bych, že půl na půl. Na trénování, a teď myslím trénování se vším všudy, nějaké vlohy mít musíte, aby vás tým bral. Když je mít nebudete, můžete být sebevzdělanější s 20 diplomy, ale děti to nebude bavit. Praxí se samozřejmě zdokonalujete, jako v každém povolání.
Od koho sbíráte tu největší inspiraci vy?
Musím říct, že se strašně moc učím od Rousína (Martin Rousek - pozn. red.), to je pro mě v mládežnickém hokeji trenérská extratřída. Hodně mě mezi nejmenšími dětmi naučil i Láďa Kadaně. Celkově si v našem trenérském týmu předáváme navzájem poznatky a zkušenosti, hodně mezi sebou debatujeme, učíme se jeden od druhého. A mně se to moc líbí.
