Jak Kaprál poznal Čínu
To, že si Letci tu a tam zaletí za hranice Letňan, není v hokejovém životě nic neobvyklého. Jeden z nich však má ve svém životopisu jeden mimořádně daleký zálet. Jakub Kaprál se totiž před několika lety vydal až do daleké Číny, kam přijel dělat to, co mu vlastně jde vůbec nejlépe - trénovat hokej. V Čcheng-tu, jednom z nejrychleji ekonomicky rostoucích měst v Asii, předával a zároveň pobíral hokejové zkušenosti a získal i celou řadu zážitků na celý život.
Příležitost podívat se do Číny přišla pro stále ještě začínajícího trenéra zčistajasna. „Neměl jsem tehdy ještě moc zkušeností. Oslovil mě Josef Zajíc, se kterým jsme se hokejově znali delší dobu,“ vzpomíná Kaprál, jak se v roce 2017 dostal mezi pětici vybraných trenérů pro hokejový kemp v kdysi nejlidnatější zemi světa.
„S odstupem času musím říct, že to složení nás pěti bylo velmi dobré. Byla to pro mě velká zkušenost vidět ostatní kouče při práci na suchu, na ledě, při plánování...,“ oceňuje parťák Ladislava Kadaněho u 8. a 5. třídy Letců.
„Projekt sloužil jako ukázka pro hokejisty v Číně a byl naplánovaný až do olympiády v Pekingu 2022,“ připomněl hlavní myšlenku asijské mise. „Dalším úkolem bylo připravit projekt pro rozvoj českého hokeje na čtyřleté období právě směrem k Pekingu. Součástí byl i tým China Golden Dragons, který působil ve 2. lize.“
V hokejově exotické destinaci se Kaprál setkal i s velmi neobvyklými přístupy k týmovým sportům obecně.
„V Číně jsou zvyklí trénovat v rámci individuálního tréninku. V praxi jsme měli tři hodiny na ledě v rámci týmového tréninku, kde jsme ale hráče stejně vedli na individuální bázi, maximálně ve skupinkách po třech,“ vypráví. „Druhé tři hodiny jsme trávili ryze individuálním tréninkem, kde si nás zájemci vybrali na něco konkrétnějšího. Samozřejmě probíhaly i tréninky na suchu,“ pokračuje.
„Není náhoda, že Číňané nejsou příliš úspěšní v kolektivních sportech, ale spíš v těch individuálních.“
Překvapivá byla i úroveň čínských hokejistů. „Viděl jsem především děti od 6 do 9 let a ty byly velmi šikovné. Neviděl jsem v Česku tolik dětí, které by byly na takové úrovni. Ne všechny, ale polovina určitě,“ zaskočilo osmadvacetiletého kouče.
„I v pozdějších kategoriích se dá najít dobrý hráč z hlediska dovedností, ale postrádá to týmovost. Chybí herní zkušenosti, spolupráce a vlastně i fungování v kolektivu,“ vysvětluje Kaprál, proč se čínští hráči navzdory solidním dovednostem v hokeji ne a ne prosadit. „Není náhoda, že Číňané nejsou příliš úspěšní v kolektivních sportech, ale spíš v těch individuálních.“
„Jsou zkrátka zvyklí drilovat všechno samostatně,“ opakuje. „Samozřejmě jsou tam také všichni pod obrovským tlakem z hlediska disciplíny,“ připomíná i specifickou mentalitu vycházející z čínského státního uspořádání.
Jako země ovšem Čína udělala na Kaprála velký dojem. „Byl to obrovský zážitek. Bylo mi tehdy 20 a ještě jsem neměl takový rozhled,“ vrací se do minulosti. „To, co tam bylo, u nás třeba dodnes nefunguje. A nadchla mě i jejich kultura, která je taková zvláštní. Různé zvyky, návyky.“
„Je tam všude cítit ta vláda jedné strany, ale k nám se chovali velmi hezky, třeba když jsme byli na setkání s představiteli města i celého regionu,“ vážil si Kaprál vřelosti, která se týmu, jehož byl součástí, v Čcheng-tu dostávala. „Je to tam hodně odlišné, ale oni jsou zkrátka pyšní na to, že jsou Číňané. A okolní svět vlastně jako by ani nepotřebovali.“